Nejdříve si musíme objasnit základní pojmy spektrálních vlastností světla. Z hlediska fotografických postupů (a vlastností fotografických materiálů) je jako viditelné světlo charakterizováno záření v rozmezí vlnových délek 400–700 nm. Oblast světla (radiace) o vyšší vlnové délce (nad 700 nm) se nazývá infračervená oblast. UV oblast světla začíná pod 400 nm. Většinou se tato UV radiace rozděluje na tři hlavní oblasti: UV-A (320–400 nm), UV-B (280–320 nm) a UV-C (pod 280 nm). Potenciální nebezpečí UV radiace stoupá s klesající vlnovou délkou, to znamená, např. že záření UV-B je nebezpečnější než UV-A.

Při fotografování v ultrafialovém světle (UV fotografie, nezaměňujte s UW fotografií, což znamená fotografování pod vodou - z anglického underwater) nás, jako fotografy, zajímají hlavně optické vlastnosti objektivu a filtru a dále citlivost filmu k UV záření.

Jako zdroje světla při fotografování se při tomto druhu fotografování (UV odrazná fotografie, na rozdíl např. od UV fluorescenční fotografie) logicky používá nejčastěji zářící slunce (nebo pouze denní světlo), ale lze použít i speciální UV blesky (pozor, klasické blesky mají často „sklo“ v reflektoru z plastu, a proto nepropouští UV záření do záblesku!), xenonové nebo rtuťové lampy. UV světlo je velmi difúzní, a proto získáme měkké stíny i při ostrém slunečním světle. Snímky tak při UV světle vykazují často nízký kontrast a ostrost. Toto je, vedle obecně jiného ohybu UV a „viditelných“ paprsků v prostředí, zaviněno i tím, že objektivy nejsou opticky korigovány pro tyto vlnové délky. V této souvislosti byste si asi měli uvědomit, že k odstranění oparu jsou používány filtry filtrující UV záření a při infračervené fotografii (kdy fotografujeme naopak světlo s delší vlnovou délkou, než je ve viditelné oblasti) získáme naopak obraz bez zamžení. Články o infračervené fotografii byly uveřejněné ve Photo life č. 13 a 14. Výsledné UV snímky získávají proto jakýsi měkký, snový nádech (toto platí hlavně pro snímky na větší vzdálenosti - krajiny apod.).

Objektiv

Moderní optika propouští jenom velice málo záření s vlnovou délkou pod 400 nm. V tomto ohledu má UV fotograf podstatně horší pozici než IR fotograf (fotografující v infračervené oblasti). Při výběru objektivu máte v principu dvě možnosti:

1. Víte, že UV fotografie je velmi zajímavá a jste ochotni (a schopni) koupit si specializovaný objektiv. Jedná se např. o křemenný objektiv UV-Nikkor 105 mm, f/4,5. Výsledky jsou vynikající, ale samozřejmě cena je vyšší.

2. UV fotografii chcete pouze zkusit, bude to nejspíš zajímavé, ale váš rozpočet je přece jenom omezený. I v tomto případě máte další dvě možnosti: a) Použít objektiv o pevné ohniskové vzdálenosti s nižším počtem optických členů a tím i nižší celkové síle skla. Rovněž se doporučuje uvědomit si, že antireflexní vrstvy na objektivu mohou pohlcovat UV záření. Z tohoto hlediska lze např. sehnat v bazaru (od známých, po dědečkovi) starý, nepotažený (uncoated) objektiv, většinou s datem výroby před 2. světovou válkou. Rovněž lze použít objektiv ze zvětšováku. Navíc tyto starší objektivy skoro určitě neobsahují optické polymery. Dále lze samozřejmě použít starší, potažený (coated) objektiv, ale pouze jednou, nejspíše nekvalitní vrstvou. Tím mám hlavně na mysli objektivy se značkou „Made in USSR“. Jsou vzhledem k ceně poměrně kvalitní, sám jsem si pořídil Helios 58 mm, f/2. Samozřejmě lze uvažovat i o použití objektivů s mnohonásobnými antireflexními vrstvami, ale tady už je asi na místě určitá opatrnost, je nutné zjistit si, jak jsou tyto vrstvy propustné k UV světlu. b) Použít svůj stávající, mnohonásobně potažený „spotřebitelský“ objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Tyto objektivy mají vyšší počet optických členů a tím i vyšší celkovou sílu skla a navíc většinou mohou obsahovat i čočky z optických členů a tím i vyšší celkovou sílu skla a navíc většinou mohou obsahovat i čočky z optických polymerů. Toto řešení se nedoporučuje, ale lze ho použít. Musíte ovšem počítat s tím, že expozice bude značně prodloužená. Při porovnání citlivosti objektivů k UV záření musíme vzít tedy také v úvahu počet čoček/skupin. Např. u zmíněného objektivu Helios 58 mm, f/2 je tento počet 6/4, zatímco u zoomů Canon 28–80 mm a 75–300 mm je 10/10, respektive 13/9. Rozdíl v propustnosti UV světla je přitom zhruba o 4 EV (tj. 16x)! Problematika propustnosti objektivů k UV záření byla již zmíněna v předchozím čísle Photo life v článku o UV filtrech. Při použití řešení se zmíněnými levnými, amatérskými objektivy budete samozřejmě mít, zásluhou vyššího pohlcování UV světla, značně dlouhé expoziční časy, a tudíž budete při fotografování omezeni pouze na zcela nepohyblivé objekty (krajiny, rostliny za bezvětří). Poslední možností, při které nám odpadají starosti s optickou kvalitou objektivu, je použít dírkové komory (kamery). Kdo rád experimentuje se starými (dnes již zase vzkvétajícími) postupy, tomu tento postup lze vřele doporučit. V literatuře jsou popsány postupy na její výrobu a lze i vyrobit (či koupit) jednoduché „adaptéry“, které umožní použít princip dírkové komory i pro moderní kinofilmové zrcadlovky.

Digitální kamera

Obecně je popsáno, že digitální kamera je velmi dobře využitelná pro UV fotografii. Tady asi leží nejširší použití v možnostech s digitální manipulací UV i IR obrazů.

Filtr

Asi je jasné, že k UV fotografii je třeba odfiltrovat viditelné záření. K tomu se používají speciální UV filtry („černé“, v angličtině se pro ně používá termín UV-pass). Tyto filtry jsou sice „pravé“ UV filtry (tj. propouštějící pouze ultrafialové záření), ale pojem UV filtr se vžil pro filtr nepropouštějící UV záření. K dispozici jsou filtry několika výrobců: Kodak Wratten 18A (ten je asi nejznámější), Hoya U-360 (ten se prý už nevyrábí) a Schott UG-1. Zde uveřejněné fotografie byly pořízeny s filtrem B+W 403 (ve kterém je použito sklo Schott UG-1, které propustí světlo hlavně v oblasti 300–400 nm, ve viditelné oblasti prakticky nepropustí a pak trochu méně v oblasti nad 700 nm.

Film

Přístup k ultrafialové fotografii je z hlediska použití a zacházení s fotomateriálem mnohem snazší a jednodušší než v případě infračervené fotografie. Jsou zde, stejně jako u „normální“ fotografie 2 možnosti - černobílá a barevná fotografie.

Černobílá fotografie - panchromatické filmy jsou obecně citlivé k světlu v ultrafialové oblasti. Sám jsem vyzkoušel staré filmy Orwo NP15 a nové filmy Fomapan 100. Oba vykazovaly obdobnou citlivost k UV záření.

Barevná fotografie - tady může být obecným problémem fakt, že výrobci stále zlepšují své filmy a přidávají k citlivým vrstvám i UV filtrující látky (aby spotřebitelé mohli lehce fotit na dovolené u moře).

A) negativní filmy - nelze doporučit. Mohou vzniknout dva problémy:

- barevné vrstvy většinou obsahují UV filtr, a proto vzniká problém s citlivostí k UV záření,

- nejpodstatnějším problémem je věrná reprodukce barev. Z tohoto hlediska musíte zadat v minilabu, aby neaplikovali automatickou barevnou korekci, ale použili nastavení přesně podle záběru pořízeného bez filtru.

B) inverzní filmy - nejlepší volbou jsou filmy určené pro umělé světlo. Tyto filmy mají totiž posunuté spektrum citlivosti ke kratším vlnovým délkám, tj. směrem k modré. Film pro umělé světlo je asi o 3 EV citlivější k UV záření (při porovnání Fujichrome 64T type II s Konicachrome R-100). Výsledné barvy na UV fotografii nemusí být striktně modré, ale mohou částečně obsahovat např. i červenou. Záleží na spektrální charakteristice filmu (jedná se např. o již zmíněné posunutí spektra citlivosti) a UV propouštějícího filtru a samozřejmě na vlastní focené scéně. Zajímavých efektů se dá dosáhnout při použití IR filmů, když např. Kodak High Speed IR vykazuje i citlivost pro UV záření, a jak vyplývá z křivky propustnosti filtru, můžeme pak na jednom snímku vidět UV i IR obraz s vyloučením viditelného světla.

Ostření

Tato zdánlivě jednoduchá činnost je složitějším problémem. Objektivy jsou korigovány pro viditelné světlo a mívají i značku pro ostření v infračervené oblasti. Co si ale počne UV fotograf? Tradovaná obecná ( a „logická“) poučka zní, že si myšlenkově přeneseme značku IR na druhou stranu od „normální“ značky pro ostření a na ni po zaostření přeostříme. Věc není ovšem jednoduchá - záleží, jestli máte achromatický, apochromatický, zrcadlový objektiv, či dokonce jenom jednoduchou čočku. K přesnému otestování jak správně ostřit váš objektiv je třeba použít mnoho materiálu a času. Navíc tato změna ostření oproti viditelné oblasti se může měnit i se vzdáleností předmětu.

Lze aplikovat jednodušší postup, kterým lze získat uspokojivé výsledky: správně zaostříte, nastavíte vyšší clonu (např. f/11), nasadíte UV-propouštěcí filtr a exponujete. Hloubka ostrosti je většinou dostatečná a výsledky jsou přinejmenším srovnatelné s pracnějším ověřováním přesného zaostření. Takto vznikly i zde prezentované makrofotografie květin za použití předsádkové čočky +2D.

Praktické rady

Expozice - je třeba vždy vyzkoušet pro daný objektiv. V tabulce uvádím zjištěné údaje pro konkrétní objektivy v létě (červen, červenec) v našich zeměpisných šířkách. Jiná situace bude určitě na severu (např. Norsko), ale i v jiném ročním období. K určování expozice je vestavěné TTL měření nepoužitelné, proto je třeba použít právě experimentálně zjištěných korekčních faktorů a aplikovat je na naměřené údaje bez filtru! Ale i tak je většinou nezbytné exponovat pomocí expozičního vějíře (cca o 1 stupeň pře- a podexpozice), těžko totiž můžeme okem posoudit množství UV paprsků ve focené scéně (závisí např. na množství mraků, denní doby, atd.). Použití předsádkové čočky (+2D, B+W) zvýší korekční faktor cca o 2–3 stupně.

Na fotografiích květů rostlin je vidět, že květiny, pro nás jednobarevné, mohou mít v UV světle úplně jiný vzhled. Vystupuje z nich jiná kresba, odstíny a vzory, které mohou být právě pro hmyz velmi atraktivní a přilákat jejich pozornost. Nejčastěji bývá případ, kdy je střed květu (s pylem a bliznou) tmavší, vyskytují se ovšem i zajímavější vzory. Na fotografiích krajin a architektury se nejvýrazněji projeví difúzní charakter ultrafialového světla (jsou vidět měkké stíny dokonce i při ostrém slunečním světle).

Myslím, že výsledné UV fotografie jsou nejenom zajímavým experimentem, ale umožní nám i pohled do trochu jiné dimenze přírody, která je jinak našim zrakům schovaná. Vlastně nám může pomoci si i trochu uvědomit, že ne vše v přírodě je stvořeno pro člověka, ale že mnoho věcí kolem sebe není schopen vnímat, i když mají svůj účel a smysl. UV fotografie je také, obdobně jako infračervená fotografie, použitelná i v různých oblastech výzkumu, ale její použití je asi relativně nižší, než v případě IR fotografie. Jako příklad použití lze např. ze dvou rozdílných oblastí jmenovat archeologii nebo dermatologii.

Závěrem bych ještě rád trochu poopravil své tvrzení na začátku článku. Hmyz má skutečně UV- citlivé oči, ale vidí i ve viditelném spektru. V podstatě je jeho vidění posunuto do UV oblasti (červenou již většinou nevidí). Samozřejmě jeho oči jsou složené (na rozdíl od komorových člověka), a tak jakákoliv paralela s naším viděním selhává. Navíc zpracování obrazu je u člověka složitý proces odehrávající se v mozku a zde již asi zcela pozbývá platnost jakékoliv srovnání s hmyzem.

Ivan Mikšík